ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JDU PĚŠKY KOLEM SVĚTA, ŘÍKÁ O SOBĚ JÁN ZÁKOPČANÍK

 

"Tisíckrát se mě už lidi na ulici zeptali: Jak bude? A stejně tak často: Co s tím počasím děláte? Někdy mě to už nadzvedává. Zpočátku jsem se jim to ještě pokoušel vyložit, jak počasí vnímám já, a odpovídat něco v tom smyslu, že si za něj můžeme sami. Když tu otázku ale slyšíte pět tisíckrát, tak je vaše trpělivost taková... ako hovoríme u nás na Slovensku - naštrbená."


Ján Zákopčaník

Zaujal mě váš názor, že naše jednání, myšlení a cítění ovlivňuje dění ve světě. Mám si to vyložit tak, že když jsem naštvaný, tak se díky mé náladě odlamuje víc ledovců v Antarktidě, zvětšuje se ozonová díra a ještě víc mizí deštné pralesy?

Vy jste uvedl určitý příklad. Na to by se dalo říci ano. Nevím sice, jestli opravdu tímto konkrétním způsobem, ale mezi lidmi vědy se nějakou dobu mluví - a média to popisují úsměvným tónem - o efektu motýlího křídla. Nad Tasmánií zamává křídlem motýl, a potom hurikán udělá to a to. Jeden řecký filozof řekl: Vše souvisí se vším. A to je totéž. Nic jiného to není. Úplně všechno, co produkujeme, má vliv na nás a na naše bezprostřední okolí.

V lidském myšlení a cítění totiž spočívá mnohem silnější nástroj, než si myslíme. Lidské slovo kdysi - jako odlesk slova božího - mělo z dnešního pohledu nepředstavitelnou moc. Dokázalo spouštět děje anebo plnohodnotně zastoupit pojmenovávaný předmět. Protože se ale toto začalo zneužívat, byla v našem vlastním zájmu moc lidského slova oslabována a oslabována, a když se podíváte na to, co lidské slovo představuje dnes... Vždyť už pomalu dva lidé pod jedním slovem nerozumí totéž. Ani slovo opatřené dvěma kulatými razítky za určitých okolností nemusí znamenat vůbec nic. My jsme ho tak ukrutně znehodnotili, že je špinavý hadr - v porovnání s tím, co kdysi lidské slovo bylo. Přesto tam ale ještě zůstává větší potenciál, než si myslíme. Mluvit jen tak - naprázdno, zbůhdarma - je velice nerozumné..., příroda to všechno bere. Je to jako bychom vytvářeli program, na základě něhož příroda, protože jedná podle zákonitostí, které jsou železné a neodchylitelné, připravuje naše příští. Tady by se dalo použít srovnání s programem počítače. Tím, jak nakládáme se svým citem a myšlenkami, si svoji budoucnost doslova objednáváme.

Když jsme se telefonicky domlouvali na rozhovoru, použil jste formulaci: "Mám dojem, že bych měl vypnout, nebo budu vypnut." Pocit přepracovanosti ještě přetrvává?

Jéjej, přitvrdili... Nemyslím konkrétní osoby. My všichni jsme součástí nějakého prostředí, takže ti, co o nás pečují a dbají, abychom se tady na světě něčemu naučili, na mě stále důrazněji tlačí a spíš mě napomínají: "Hochu jestli to takhle povedeš dál, budeme muset brzy použít radikálnější způsob varování."

Už jste ho někdy zaregistroval?

To se stává běžně lidem, když nejsou schopni zvolnit a věnovat se tomu, čemu by měli. Pak přijde nějaká nemoc... aby se mohli srovnat. Já jsem byl tak poprvé varován před třemi léty zápalem plic. Trvalo pak šest týdnů, než se to začalo, bez mého přičinění, zlepšovat. Radost z toho měly děti, které s nadšením uvítaly skutečnost, že tatínek je nemohoucí doma, a s rozkoší po mně skákaly. Neměl jsem tehdy moc času přemýšlet, proč se mi to stalo. Až později jsem si uvědomil, jak jsem začal podléhat smutku, že se věci nedaří tak, jak bych si přál, a jednou z příčin nemoci zápalu plic je smutek... Smutek na duši. Nevím, jestli to jako člověk, se kterým je spojeno rčení "světlo v duši", můžu říkat nahlas... Je to spíš o tom, že to slunce v duši musím stále naplňovat, udržovat při životě. Není to něco, co běží samo od sebe.

V rozhovorech o svých názorech často používáte spojení "klást si správné otázky, abych dostával správné odpovědi". Takhle obecně se ale většinou vyjadřuje jen politik, který neví, co mluví, ale chce něco mluvit.

Vašim pocitům rozumím. Já se k tomu uchyluji právě z důvodů, že s konkrétností je to obtížné. Obtížné proto, že správná otázka může být pro každého člověka jiná. Neexistuje žádný univerzální návod, jak na to. Není žádné za prvé, za druhé, za třetí, a když to dodržíte, zvládnete všechny životní okolnosti. Cokoliv se vám stane. Může existovat návod, který vám pomůže vyřešit 150 příhod. Nastane 15. 1. a ono to nefunguje. Pravda je živoucí a dokáže na sebe brát formy, které se našim smyslům mohou jevit rozdílně. Vždycky záleží na formě prožívání, na konkrétní situaci. Představte si situaci: něco se stane a bylo tam pět svědků. Když se jich za chvilku zeptáte, co a jak se stalo, tak vám to každý bude podávat jinak.

Je to zcela přirozené, každý z nás je na stupni svého vývoje trošičku jinde. A díky tomu má každý jakési štěrbiny, kterými vnímá realitu kolem sebe jinak. To, co vnímáme z reálného světa, zasáhne každého z nás trošičku jinak. Proto je pro mě obtížné mluvit o těchto věcech konkrétními slovy. Správná otázka pro konkrétního jedince? Tu je třeba hledat v sobě, v nitru. Prostě se ztišit a sám v sobě zcela věcně, ale naprosto otevřeně nahlédnout do své třinácté komnaty. Být k sobě otevřený a upřímný. Ty otázky tam jsou. Tam každý z nás něco řeší, něco mu není jasné. Něco ho velice zlobí, něco mu činí radost. A tam je třeba hledat i ty formulace.

"Nemůžu souhlasit s přísným materialistickým pojetím dnešní vědy. Bližší je mi fyzik Max Planck, který za pohybem elementárních částic vidí jakousi řídicí inteligenci."

Cituji jeden z vašich názorů na současný vědecký svět. Co když ale žádná řídicí inteligence neexistuje? Co když je právě materialistický přístup při řešení vědeckých problémů jediný a správný?

Takhle, jak to říkáte, to zní strašně. Já jsem nikdy nestál o to, abych ve svých rozhovorech zanechával takový dojem. Už jsem to zkoušel i tak, že jsem rozhovory odmítal, ale když se objevily dva, které jsem nedal, tak jsem zjistil, že tohle také není způsob.

Samozřejmě že to, co rozumíme pod pojmem materialistický přístup, není špatné. To bych si nikdy netroufl říct. Je to ale jen jedna z vrstev. Je chyba, když se člověk při svém náhledu na svět omezí jenom na tohle. Protože vědecký přístup se odvíjí od toho, že se něco vymezí od A do B. Už dopředu si tak realitu zúžím, pak si tam dám nějaké okrajové podmínky a na základě toho se pokouším zjistit, jak to funguje. Když zjistím nějakou zákonitost, tak ji hned aplikuji a zobecním na úplně celé veškerenstvo. Tohle je solidní přístup?

Já nevím, ale co když je správný?

To není solidní přístup.

Ale co když je správný? Kde berete tu jistotu o nesolidním přístupu?

Protože jsem se přesvědčil, že tady jsou ještě i jiné roviny života. Já si je mohu stejně dostatečně kvalitním a věrohodným způsobem nahmatat jako ti, co používají pouze zcela konkrétní materialistický přístup. Pro mě je to stejně hmatatelné a přesvědčivé. To, co oni nevnímají, já vnímám se stejnou intenzitou jako tuhle lavičku, na které sedíme.

Já nejsem blázen, vystudoval jsem "matfyz", i když bych tam už podruhé nešel. Víte, co já jsem měl potíží s překonáváním tohohle přístupu? Mně byl vlastní!

To máte jako s kuřáky, kteří se odnaučili kouřit. Ti potom jsou pro ostatní kuřáky nejnepříjemnější, protože oni nejlépe vědí, o čem mluví. Já vím, co jsem musel překonávat. Mně to je jasné. Já je chápu, jenom jim ale říkám - dělejte víc pro sebe. Protože vy byste měli tvořit předvoj společnosti. Jenže vaše vidění světa, které praktikujete, je příliš obecné. Vy lidi zavádíte, ačkoliv si myslíte, že děláte právě něco jiného.

Občas se o vás hovoří jako o příznivci ekologických hnutí.

Úplně vedle. Já s ekologickým hnutím neudržuji vůbec žádné kontakty. Ani nevím, v jakém je to stavu, co se tady děje. Nemám na to čas. Mnozí si dokonce myslí, že jsem čestný předseda nejradikálnějších ekologů. Jednou jsem se dozvěděl, že jsem členem nějaké kontaktní skupiny, která navazuje hovory s UFO, to už jsem byl úplně vyvedený z míry. Taky jsem asi ve čtyřech nebo pěti náboženských sektách atd...

Jak to stíháte?

S tím nemám žádné starosti. Všechno stíhají novináři za mě. A to si dávám veliký pozor, co říkám. Druhá věc je, co vyjde v tisku. To je také jeden z důvodů, proč bych nejraději, až přijde další novinář, řekl: "Nemůžu, jdu pěšky kolem světa a přijdu za deset let."

Jak skládáte dohromady svůj pohled na svět a působení v masmédiích, kde jde o co největší povyk a nějaká pokora se moc nepěstuje?

Co je v televizi a co řekl pan farář, je pro mnoho lidí pořád ještě pravda. Já si říkám: Co ty v jedné z nich děláš? Chtěl jsem to posunout někam dál, aby to divák bral jinak, adekvátněji, méně spotřebitelsky. To, jak se mi nedaří, mě už několikrát přivedlo k rozhodnutí odejít z České televize, ale kdykoliv jsem k tomu došel, tak se pokaždé dostavila okolnost, která mě zadržela... Třeba dopis, ve kterém stálo, že je úžasné, že jsem v té televizi, jen mám vydržet.

V klidných vodách rybníku meteorologického zpravodajství jste zaujal snahou o neustálé čeření jeho hladiny. Je to Zákopčaníkem meteorologem, nebo komentátorem?

Díky podmínkám - vysílá se živě a čas není dopředu určený - spíš moderátorem. Živé vysílání a proměnlivost času klade daleko větší akcent na moderátorství. Což je mi trochu líto, protože počasí je tolik živé a někdy, i kdyby bylo čtvrt hodiny, se stejně nedá dostatečně jasně a srozumitelně zabalit do slov a předložit. Málo času vede ke zjednodušování. Je to škoda, protože někdy máme o počasí daleko lepší představu, než dokážeme kvůli krátkému časovému limitu předložit.

Takže nám trošku lžete?

Tak to nevnímám. Mně samotnému je líto, že to, co se dostane k divákům, není dostatečně přiměřeným obrazem toho, co jsme pro to udělali a co jsme pro to udělat mohli.

Sledujete konkurenci na zahraničních televizích?

Příležitostně. Velice se mi líbí zábavnější stránky předpovědí. Nesmí se tam ale vytratit to málo, co do toho z meteorologie můžeme a máme dát. Nesmí to být překryto něčím, co je jen na efekt. S nadšením jsem třeba sledoval tuším nějakého Australana, který předpověď počasí zazpíval. Rozkošné.

Je možné něco takového u nás?

Jak kde, ale v České televizi nikoliv.

Počasíčko je předpověď?

Není. Viděl jsem to párkrát, když začalo. Název mě přilákal. Chtěl jsem vědět, co se děje, a když jsem to zjistil, tak jsem ztratil zájem. O počasí už to není.

Jaké jsou vaše představy o ideální formě předpovědi?

Když jsem začínal na OK3, tak jsem si přál, aby mé předpovědi byly zajímavé, i když už nebudou aktuální. Chtěl jsem jim vtisknout nadčasovost. Aby byly svébytné. To je jedna věc. Druhá je, že jsem tvůrčí typ a špatně snáším, když musím udělat něco dvakrát stejně. Cokoliv potkám, na mě působí různým dojmem a okamžitě se mi vynořuje spousta obrazů a souvislostí. Někdy na to při vysílání samozřejmě doplácím, protože se nechám nějakou nitkou vést a stane se, že zabloudím někam jinam, nepřiměřeně odbočím, a zase jsme u času. Ano, někdy je to i na úkor věcného obsahu, na druhou stranu proč to přesto dělám - předpovídání počasí není záležitost typu "máme takové a takové šroubky a je tam tolik a tolik závitů". Není to něco, co se dá úplně přesně změřit a vyjádřit.

Při předpovídání hrají obrovskou roli intuice a zkušenosti, ve hře jsou síly tak jemné povahy, že je nedokážeme změřit stávajícími přístroji (když zůstaneme u dnes převládajícího systému ve vědě). Proto si říkám, že když je něco nepevné už svou podstatou, tak já se nebudu tvářit, že tomu tak není, a vyjadřuji to už svým komentářem. Proto říkám takové to kolem... a mezitím... Aby to nebylo jednotvárné. Taky si říkám, že na vědeckou suchost mi chybí oprávnění, a držím se své polohy. Je mi vlastní, a jak jsem si ověřil podle reakcí diváků, je pro ně přijatelnější.

Nevytýkají vám to odborníci z branže?

My jsme do značné míry odkázáni na práci našich kolegů z Českého hydrometeorologického ústavu a někteří z nich mi vyčítají, že se nedržím přesně a doslovně jejich předpovědí.

Já jim zase na oplátku říkám: vážení, já kdybych se měl pokaždé přesně a doslovně držet vašich předpovědí, tak bych se musel už v prvním měsíci fungování na televizní obrazovce hanbou propadnout. Mají mi za zlé, že když někdy v předpovědích uvádím alternativu, jako bych trošičku oslaboval sdělovanou předpověď. Říkám: jeví se nám to takhle, ale je dost dobře možné, že se nám to ještě pohne tímto směrem, protože... Oni to rádi nemají, protože prý to znehodnocuje jejich práci.

Na druhou stranu - já zase některým kolegům vyčítám určitý alibismus v předpovědích. Na druhý a další den zní jejich předpovědi tak obecně, že z mého pohledu už ztrácí svoji informační hodnotu. Uvedu konkrétní případ. Je úterý a předpověď na čtvrtek a pátek zní: bude oblačno až zataženo, na frontách s deštěm. Dobře, a teď jde o toto: v jednom z těch dnů, odpoledne, dopoledne, v noci, v jedné z částí toho jednoho dne z těch dvou přejde studená fronta. Ve třech čtvrtinách toho časového intervalu je zcela jiné počasí než na té frontě. My ale předkládáme informaci typu oblačno a zataženo, místy s deštěm... Tak jak se člověk zařídí na ty dny? Prostě čeká, jestli už prší, a nic podle toho nenaplánuje. Já tvrdím, že lidé uvítají, když jim řekneme: půjde studená fronta a předpokládáme, že půjde v pátek dopoledne. Proto na ní bude to a to. Ono se třeba stane, že fronta přejde až v pátek v noci, nebo dokonce ve čtvrtek dopoledne. Tudíž to sice nevyjde, ale divák nebo spotřebitel to bere tak, že meteorolog pro to udělal, co mohl. Holt to přišlo dříve. Ale když my mu řekneme, bude oblačno až zataženo a místy s deštěm, tak to pro něj není žádná informace.

Někdy mi to samozřejmě nevyjde. A někteří kolegové špatně nesou, když já jim říkám: ano, dvakrát mi to nevyjde, ale osmkrát ano.

Kolik textu si dokážete najednou zapamatovat?

Předpověď počasí se neučím. Ono by to bylo i velmi nerozumné, protože je tam ta jeho proměnlivost a navíc nikdy není přesně dáno, kolik budu mít na předpověď času. Při přípravě se snažím s počasím seznámit a pochopit, kdo je v něm dnes hlavní hrdina, a potom musím vystopovat základní dějovou linku příběhu. Pak už stojím před kamerou, a když se rozsvítí červené světlo, podívám se, kolik mám času, a v té chvíli si to musím v hlavě srovnat, odhadnout, co můžu říct, a co už není podstatné, protože zrovna dnes na to mám jen minutu a dvanáct vteřin. A nastoupí improvizace. Nemít ale meteorologický základ, tak by to nebylo možné.

Hrajete amatérsky divadlo. Je to váš způsob relaxace?

Ne docela. Já pořád hledám způsoby sebevyjádření a to je jeden z nich. Je to taky o tom, že jsem měl velmi krušné dětství, kdy mě otec spravoval těžkou rukou s pochopením blížícím se k nule. Byl jsem hodně svázaný a dodnes se s tím potýkám. Jedna z pomocí, jak se z toho dostat, je i má přítomnost na televizní obrazovce. No a divadlo je potom pro mě taky jeden z prostředků, jak se zbavit okovů, které z prostředí, kde jsem vyrůstal, mám.

Svou druhou ženu jste si vzal po pěti týdnech známosti. Nebylo to brzy?

Tenkrát mi zkušenosti, které se postavily mezi mne a moji nastávající, říkaly: "Vzpamatuj se, neblázni!" Bylo tam ale něco, co se nedalo postihnout myšlením nebo čímkoliv jiným. To něco, o čem se říká - bylo to mocnější než já. Bylo to tak mocné u nás obou, že jsme se s tím jeden druhému vzájemně svěřili. Že nás k sobě něco přitahuje přes všechny ty zkušenosti, které byly na obou stranách velmi podobné. Velice se nám ulevilo, když jsme zjistili, že jsme na tom oba stejně.

Dokážete si představit svůj další rozvod?

Ne. To by se muselo se mnou stát něco hodně ošklivého. To bych se asi musel zbláznit, aby k něčemu takovému došlo.

Váš důvěryhodný výraz na obrazovce z vás rychle udělal národní vrbu. Jak reagujete na dopisy diváků, když v nich detailně píší o svých problémech?

Já jsem se ze začátku pokoušel reagovat nějakým způsobem na všechno. Nebo aspoň na všechny dopisy, protože jen minimum dopisů je takových, že mají jen pozdravnou formu, že lidi napíší jen to, že mi fandí, že mě rádi vidí. Většinou jsou to věci velice osobní povahy a spektrum je takové, že si připadám jako Jára Cimrmann. Musím řešit úplně všechno. Zpočátku jsem se pokoušel k tomu přistupovat velice zodpovědně, protože jsem cítil zodpovědnost, když se na mě někdo s důvěrou obrátí se svým hořem. Zabíralo to spoustu času. Skoro nic jiného jsem nedělal, a odepisoval. Stejně jsem ale každý rok musel řádově několik set nevyřízených dopisů odložit do sklepa. Teď už nezvládám skoro nic a ono jako by se to vědělo a bylo to na mně znát. Dopisů pozvolna ubývá. Samozřejmě jsou tam i takové, ve kterých mi nemohou přijít na jméno. I dnes přišel jeden, kde ten člověk napsal, že to moje slunce v duši ho uráží. Nenapsal proč. Já nevím. Uráží ho to. Divím se takovým dopisům. Možná, že já ho něčím štvu, a pak mu vadí i tohle.

To je ale jen důsledek popularity televizních moderátorů počasí všude na světě.

My jsme v počasí položení jako rybičky v akváriu. Působí na každého z nás. I když se někteří tváří, že předpověď nepotřebují. Ráno se prý podívají z okna na teploměr, a zařídí se na celý den. To, že v poledne zmoknou, už ale nepřiznají. Počasí je něco, co zajímá všechny, a s osobou moderátora to vůbec nesouvisí. Ať už ho prezentuje Zákopčaník nebo někdo jiný, tak je tím populární a lidi se zajímají, co o počasí řekne.

Kdyby obživla koloběžka a v televizi každý den mluvila o počasí?

Byla by nesmírně populární a příští rok by vyhrála Rosničku.

Lidé se vám svěřují a vy máte možnost si o nás poskládat určitý obrázek. Jací jsme?

Můžeme mít dojem, že to tady jde od desíti k pěti. Že to tady velice špatně skončí. Podle těch dopisů jsem ale rád, že mezi námi je stále mnoho lidí, a mám dojem, že přibývají zejména mezi mladými, kteří jsou bezejmenní, v davu ztracení, nikdo o nich neví, a přitom tvoří opěrné sloupy, na kterých stojí tahle společnost. Jsou tisíce zcela neznámých jedinců, kteří tím, jak jsou založeni, jak žijí, co preferují a jak se chovají, tvoří pilíř, díky kterému se svět ještě nezřítil. Nebýt těch bezejmenných pěšáků, tak by katastrofické scénáře už dávno byly jenom dokonanou minulostí.

Dokázal byste ještě stát před kamerou, kdyby se měla hlásit předpověď typu: "Situace: Celá jižní Morava stále pod vodou, v dohledné době neočekáváme pokles intenzity srážek nad severní Moravou. V Čechách sucho - Máchovo jezero definitivně vyschlo, nad Šumavou předpokládaný výskyt tornád, stav ozonu 70 % pod normálem. A nyní podrobnější předpověď na zítřek..."?

Kdybych tam z nějakého důvodu ještě byl, nebo být musel, tak bych to patrně doprovodil poznámkou ve smyslu: "Vážení, je mi smutno, že to tak je, a také je mi smutno, že se potvrzuje to, co jsem se vám pokoušel celou dobu mezi řádky říct - že si za to můžeme sami, že si takový úděl připravujeme. Teď to tady máme."




Ján Zákopčaník, narozen 1958 v Oblazově, okres Žilina, maminka chtěla, aby byl knězem, on chtěl studovat astronomii, ale ten rok ji zrovna neotvírali. Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK, obor meteorologie. V létech 1983-1991 meteorolog na letišti Praha-Ruzyně. Od roku 1991 spolupráce s ČT na kanále OK3. Od roku 1994 se objevuje na obrazovce programu ČT1 jako moderátor relace o počasí. Držitel ceny Rosnička 1998, 1999 a 2000. Podruhé ženatý. Manželka Jitka - ekonomka, děti: Anežka, Marek a Jonáš.
červenec - srpen 2000

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group