ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JDU HLEDAT MUŽOŽROUTKY, PROZRADIL ZÁHADOLOG IVAN MACKERLE

JDU HLEDAT MUŽOŽROUTKY, PROZRADIL ZÁHADOLOG IVAN MACKERLE
 
Napsala  Zdeňka Jeníčková,  vyfotografoval  Marek Wágner

 

 

Zeptáte-li se Ivana Mackerleho na jeho povolání, stěží dostanete jednoznačnou odpověď. Původní profesí strojní inženýr je dnes známý nejen jako publicista, ale především coby přední český záhadolog a kryptozoolog. Výzkumem podivných a neobjasněných jevů se zabývá už několik desítek let.

 

„Kdy jsem v sobě objevil touhu pátrat po záhadách? Podobným obdobím si asi projde každý kluk. Obklopí se dobrodružnou literaturou, cestopisy, reportážemi… Také mě odjakživa lákala záhadná a neobjasněná témata. K oblíbeným klukovským titulům patřily časopisy Vpřed a Junák, které byly později zakázány a které jsme si mezi sebou nadšeně půjčovali. Pak mne hodně oslovily Součkovy knížky, dokonce jsem dostal možnost se s ním osobně setkat, byl jsem totiž pravidelným návštěvníkem jeho přednášek v klubu Futurum v Praze na Smíchově.
 
Spolu s kamarádem jsme sháněli informace o různých nevysvětlitelných jevech, shromažďovali výstřižky z novin a časopisů a postupně si některé skutečnosti začínali ověřovat. Pátrali jsme například po různých strašidelných zjeveních, pokladech apod. Problém byl, že se tehdy nesmělo cestovat. První větší expedici jsme uskutečnili v roce 1975, kdy jsme se ve dvou obojživelných autech rozjeli do rumunské Transylvánie za Draculou.“
 

 

  
V sedmdesátých letech jste podnikl svou druhou zahraniční výpravu, za lochneskou příšerou…
  

Ano, v roce 1977. Cestovali jsme ávií a obojživelníkem. V Praze jsme si obstarali potřebnou výbavu – vlastnoručně jsme si vyrobili rozkládací plavidlo ze tří plováků z traktorových duší a zahradního bazénu, který jsme koupili u Rotta. Chtěli jsme Lochnesku vylákat z hlubin nad hladinu před kameru. Místní nám poradili, ať pod vodu zavěsíme v síti celer, to ji prý přiláká. Zkoušeli jsme i jiné návnady, včetně ryb, pod hladinu jsme pouštěli světlo z vodotěsných reflektorů, ale marně.

 

Jedna z vašich nejznámějších expedic směřovala do Gobi, za bájným červem?
  

Již dlouho pokoušel mou zvědavost. Mongolové mu říkají olgoj chorchoj a neradi o něm mluví. Prý už pouhé vyslovení jeho jména přináší neštěstí, protože se nejedná o tvora z masa a krve, ale o něco nadpřirozeného, nehmotného. Je údajně schopen nezjištěným způsobem zabít nejen psa nebo člověka, ale dokonce i velblouda. Spekuluje se o silném jedu či elektrickém výboji. Do dnešních dnů však není znám žádný druh jedu, který by při kontaktu s lidským tělem působil tak rychle. Stejně tak lze předem z různých technických důvodů vyloučit elektrický výboj. Podle vyprávění členů jedné ruské expedice, vedené paleontologem I. A. Jefremovem, se před útokem stočí do klubíčka, jeho šedožlutá barva se rázem změní do modrofialova, a než zaútočí, tak na obou koncích jasně do modra. Podařilo se nám zhruba lokalizovat jeho teritorium. Jeden průvodce o něm prohlásil, že se vyskytuje asi sto padesát kilometrů jihovýchodně od Dalan Dzadgadu v oblasti zvané Chaldzandzach (Pustý kraj) v písčitých dunách. Vidět ho ale je možné jen v největších vedrech, tedy v červnu a v červenci, později se zarývá do země, kde spí.

 

Takže jste se s ním nesetkal...

  

Ne. Ale přesto jsem si z druhé výpravy, kterou jsme uskutečnili v roce 1992, odnesl nezapomenutelný zážitek. V jednom z odlehlých koutů v Gobi jsme narazili na obydlí šamana. Samozřejmě jsme se ze zvědavosti začali vyptávat na červa. Šaman nás od pátrání po něm zrazoval a líčil ho jako zhmotnělou podstatu zla. Téhož večera jsme se utábořili u jedné z písečných dun. V noci jsem měl podivný sen. Byl jsem na písečné duně, ze které jsem měl nepříjemný pocit, a přede mnou vylezl z písku olgoj chorchoj. Otočil jsem se a utíkal pryč, ale on mi skočil na záda. Ucítil jsem hroznou bolest... a probudil jsem se. Oddechl jsem si, že to byl jenom sen, ale bolest přetrvávala. Na zádech jsem si nahmatal velkou bouli. Vzbudil jsem našeho lékaře a ten se vyděsil, protože jsem měl na zádech dlouhou podlitinu plnou krve. Po těle se mi začaly dělat modřiny, otekly mi nohy, stále jsem krvácel pod kůži a mé srdce tlouklo zpomaleně. Vydali jsme se proto zpět do Ulánbátaru a pak vlakem domů. V Praze se lékaři nijak nevyjádřili a označili mé zdravotní potíže za možné selhání organismu. Podlitiny se časem vstřebaly, ale mám je zachycené na filmovém pásu.

 

 

 

V roce 1998 jste se vydal na výpravu na Madagaskar za lidožravým stromem.
  

Domorodci ho uctívají a přinášejí mu prý oběti v podobě lidského masa. Jeho kmen, hojně posetý trny, tvarem a stavbou připomíná ananas, na jeho vrcholku se nachází sedm obrovských listů, číhajících na oběť. Po kmeni stéká z horního otvoru sladká šťáva, která funguje jako lákadlo. Kolem těchto stromů se údajně pořádaly orgie, jež byly pokaždé završeny obětováním mladé dívky. Za týden poté vyvrhl prý strom čistou bílou kostru. Tolik praví pověst.

 

Při své expedici jsme nenalezli lidožravé stromy, ale stromy – zabijáky s drápky. Jsou posety ostrými trny se zpětnými háčky. Když o ně zvíře zavadí, pevně se mu zatnou do těla a už ho nepustí. Objevili jsme také stromy, které zabíjejí na dálku. Rostou pouze na jednom místě na Madagaskaru. Domorodci se jich bojí, a proto je soustavně ničí. Jejich smrtící zbraní je jedovatý pyl. Stačí, aby zafoukal vítr, a v okolí stromu se vytvoří kapsa jedovatého vzduchu, která může člověka omámit a zabít.

 

V Austrálii jste zase v roce 2000 pátral v oblasti bájné hory Black Mountain.

  

I tohle místo je opředeno řadou fantastických pověstí. Obrovská hromada černých balvanů v sobě údajně ukrývá chrám dávné civilizace, přístupové cesty prý střeží zlí démoni, kteří zabijí každého, kdo by se vydal do nitra hory.

 

Otvory, které se nacházejí mezi jednotlivými kameny, jsme se spustili do podzemí. Narazili jsme na obrovské bludiště se spoustou různých propadlišť. Není divu, že se mnozí nedostali zpátky, i my jsme si museli tradičně vypomáhat provázkem a značit si cestu. Žádné kosterní pozůstatky po domnělých obětech jsme ale nenašli. V noci jsme ale zažili něco zvláštního. Přespávali jsme ve stanu na úpatí hory. V jednu chvíli nás probudily padající kameny, jako by po skále něco lezlo. Po chvíli se ozvaly kroky v suchém listí. Postupně se přibližovaly a poté několikrát obešly náš stan. Vyběhli jsme ven, ale široko daleko nikdo nebyl.

 

Při výpravě do Mikronésie v roce 2002 bylo vaším cílem bájné město Nan Madol, o kterém se mluví jako o dalším z divů světa...

  

Jde o město na ostrově Pohnpei, které je vystavěno z obrovských šestihranných čedičových bloků. Váha jednotlivých kamenů se pohybuje od pěti do padesáti tun, což je již samo o sobě pozoruhodné. Všech devadesát dva staveb je umístěno na uměle vytvořených ostrůvcích. Otázkou je, kdo a proč to všechno postavil. Kámen jako stavební materiál nebyl v této oblasti nikdy používán. K celé záhadě se samozřejmě opět váže pověst, která vypráví, že město kdysi dávno vystavěli obři, kteří přiměli kameny létat. Mezi jednotlivými ostrůvky jsou prý tajné chodby, kde se údajně nacházejí hrobky s pozůstatky těchto bájných obyvatel.

 

Faktem však zůstává, že před druhou světovou válkou, kdy ostrov patřil Japonsku, sem mířily celé výpravy potápěčů, kteří pod hladinou hledali údajnou podmořskou kopii kamenného města. Objevili prý spoustu platinových rakví s kosterními pozůstatky „obrů“. Ostrov, který do té doby vyvážel převážně ovoce a vanilku, začal náhle ve velkém exportovat platinu. Při potápění jsme sice objevili několik šestihranných čedičových sloupů, které vytvářely zdání ulic, na platinové rakve jsme však nenarazili.
 

 

 

 

Vaše zatím poslední expedice vedla na Sibiř, do Jakutska, za kovovými červenými polokoulemi, zapuštěnými v zemi, jejichž původ nelze objasnit…
  

Vzbuzují zájem již dlouhou řadu let. Jakutsko je největším státem ruské federace a zároveň nejméně osídleným územím, na čtvereční kilometr statisticky připadá 0,4 člověka. Západní část pokrývá tajga a je úplně neobydlená. V horním povodí řeky Viljuj leží nepřístupná oblast s rozsáhlými bažinami a s těžce prostupným lesním porostem. Kočovní Evenkové a náhodní lovci, kteří se do tohoto území dostali, zde odedávna nacházeli podivné kovové objekty neznámého původu, jakési velké červené polokoule zapuštěné v zemi, ve kterých bylo několik kovových místností. Nazývali je olguje, což znamená kotle. Lovci, kteří v nich přenocovali, byli často postiženi neznámou, často smrtelnou chorobou. Proto starci oblast prohlásili za prokletou a nazvali ji Uljuju Čerkečech, což znamená Údolí smrti.

 

Lidé, kteří se do těchto míst náhodně dostali a kulové objekty viděli, tvrdili, že jsou vyrobeny z neznámého kovu, barvou připomínajícího měď, ale neuvěřitelně tvrdého, s hranami ostrými jako břitva. Nikomu se nepodařilo odseknout třeba jen kousíček. Ale všimli si, že se kotle v průběhu času pomalu propadají do věčně zmrzlé půdy a mizí pod zemí.

 

Příběhů lidí, kteří v tajze na kotel náhodou narazili, je víc. Některé znějí reálně, jiné vypadají fantasticky. Starý evenský lovec popisoval, že u řeky Cheljugir objevil v zemi nějaké kovové doupě, ve kterém ležely hubené, černé, jednooké bytosti v železných oblecích. Nikdo mu nevěřil, i když se nabízel, že tam kohokoliv dovede. Bohužel mezitím zemřel. Archeologická expedice z hlavního města Jakutsk, která se v roce 1979 pokoušela kotle prozkoumat, měla starého místního průvodce, který za svého mládí několik těchto objektů viděl na vlastní oči. Vrátili se však s nepořízenou, místo se za ta léta velice změnilo. Porost je tam tak hustý, že nic není vidět ani na vzdálenost deseti kroků. A na náročný průzkum dosud nikdo neměl čas ani peníze.

 

A co se tedy podařilo zjistit vám?

 

Koncem května loňského roku jsem odjel do Jakutska se synem Dannym, fotografem Jiřím Skupienem, Jiřím Zítkou a Pavlem Štěpánem. Bohužel se nám nepodařilo získat žádný konkrétní údaj o poloze koulí, pouze neurčitou zprávu, že by měly být někde poblíž řeky Olgujdach (Kotlová), hluboko v tajze. Jak je však v tak velkém a těžce přístupném území najít? Hledat naslepo, pěšky v rojnici, bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Jedinou nadějí byl průzkum z ptačí perspektivy v době, kdy roztál sníh a dosud nevyrašilo listí na stromech, které pak zakrývá pohled na zem. Protože v hustě zalesněné oblasti nemůže letadlo či motorové rogalo v případě nouze přistát, zvolili jsme paragliding, tedy létání na padáku s motorovým pohonem. Na gumovém raftu jsme sjížděli řeku Olgujdach, občas jsme zastavili, postavili na břehu tábor a odtud podnikali průzkumné lety do okolí. Pilot Pavel filmoval krajinu pod sebou a po návratu na zem jsme pak pečlivě prohlíželi natočený materiál a hledali v krajině anomálie. První podivný útvar jsme našli v oblasti soutoku s říčkou Argastach, jakési přesně kruhové mezikruží na mýtině mezi stromy. To nemohl být přirozený přírodní útvar. Bohužel nám v ten den podivné místo přikryla sněhová nadílka. Přesto jsme zjistili, že pod sněhem a tenkou vrstvou bahna je něco tvrdého, hladkého a lehce zaobleného. Další, podobné místo jsme objevili několik kilometrů po proudu řeky. V přesně kruhovém jezírku byla v hloubce asi půl metru potopena nějaká hladká, tvrdá obrovská kopule, zakrytá vrstvičkou bahna.

 

Nebyli jsme však, bohužel, vybaveni tak, abychom povrch polokoule odkryli. Naši výpravu nepodporoval žádný sponzor, takže jsme si nemohli dovolit vézt patřičné vybavení. K tomu se ještě přidružila podivná příhoda. Hned následující den po pobytu u „potopeného kotle“ mě po probuzení postihly silné závratě, až mdloby, naprostá ztráta rovnováhy, dávení a zimnice. Zcela bez příčiny. Přesně tak, jak varovaly staré legendy: Kdo vstoupí do Údolí smrti, tomu hrozí závratě, nemoci a smrt. Jelikož mé zdravotní potíže nepominuly ani další den, raději jsme Údolí smrti opustili. Vysvětlení pro tak náhlou změnu zdravotního stavu stále nemám.

 

Od výpravy do Ruska uplynul právě rok. Chystáte další expedici?

 

Ano, letos na podzim, do Papuy-Nové Guiney, kde údajně žije potomek pravěkého pterodaktyla – „ropen“. Domorodí obyvatelé ho prý poprvé spatřili před třinácti lety nad jezerem Pung. Má přespávat v jeskyních a jeho tělo v noci fluoreskuje. Živí se mrtvými těly, která údajně vyhrabává z hrobů.

 

V loňském roce oblasti zkoumali dva Američané. S jedním z nich, Paulem Nationem, jsem trvale v kontaktu. Psal mi, že je velmi blízko velkému objevu. Svá pozorování shrnuli do knihy Searching For Ropen – Living Pterosaurs in Papua New Guinea, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Non-Fiction.

 

Ropen ale není jediným cílem naší cesty, další záhadou je ženský primitivní kmen Bok, který prý unáší a pojídá muže z okolních vesnic. Jde údajně o tlupu nahých žen, které vyrážejí na své lovecké výpravy v doprovodu psí smečky, ozbrojené pouze oštěpy. Ve vesnici prý mají zvláštní druh osvětlení – jakési kamenné koule, které se přes den nabíjejí sluneční energií a v noci svítí.

 

Vyrazíte na cestu v obvyklé sestavě se synem Dannym a fotografem Jiřím Skupienem?
 

Ano, ale potřebovali bychom ještě nějakého lékaře, který by byl ochoten strávit čtyři týdny s naší výpravou. Doufám, že do podzimu nějakého získáme.

 

 

 

Ivan Mackerle

 

Záhadolog a kryptozoolog, publicista, původní profesí strojní inženýr. Známým se stal přednáškami a audiovizuálními pořady z cyklu Krásné záhady naší planety, se kterými projel v letech 1978 až 1990 celou republiku. Věnuje se otázkám UFO, paranormálním jevům, historickým záhadám, ztraceným civilizacím a megalitickým památkám. O svých četných expedicích napsal několik knih, např. Tajemství pražského Golema, Drakulovi v patách nebo Mongolské záhady. Jako spoluautor se podílel na encyklopediích Velká kniha tajemství a záhad a Velká kniha otázek a záhad. Přispívá do mnoha českých i zahraničních periodik. Zorganizoval řadu expedic do nejrůznějších částí světa, například ke skotskému jezeru Loch Ness (1977), do rumunské Transylvánie za hrobkou hraběte Draculy (1975, 1980), do mongolské pouště Gobi (1990, 1992, 2004), na Madagaskar za lidožravým stromem (1998) či do Austrálie (2000) a Tichomoří (2002).
 
Červenec 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group