ikoktejl

HRANÁČ ŠEDÝ - QUASIMODO CHLADNÝCH MOŘÍ

PŘIPRAVILA: Alena Voráčková

Hranáč šedý – jedna z nejméně elegantních mořských ryb –¬ mně osobně připadal spíše roztomile nehezký. Červeně zbarveného, asi 30 cm dlouhého samečka jsem objevila prakticky ihned po opuštění hladiny, ve třech metrech. Klidně „seděl“ na listu chaluhy v poklidném norském fjordu a malýma švidravýma očkama bez jakéhokoliv vzrušení sledoval nás, podivné bublající bytosti.

Nerozhodilo ho, ani když jsem těsně u něj manipulovala s listem, který mi překážel v záběru. Jen jeho komická tlamička s velkými „rty“ se čas od času mírně pootevřela, aby si ryba ulehčila dýchání. Hranáč šedý má podivuhodné přezdívky, říká se mu třeba mořský zajíc či mořská slepice. Vyskytuje se v severním Atlantiku, v Baltském a Severním moři. Příležitostně také v La Manche a dále na jih v Biskajském zálivu. Velmi vzácně se s ním setkáte i jižněji, u břehů Portugalska. Pohybuje se v hloubkách od 10 do 300 m. Samci dosahují maximální délky okolo 40 cm, samice dorůstají až 65 cm a váhy 5,5 kg. Potápěči ale mnohem častěji pozorují samečky. Samice zřejmě vedou skrytější život a jsou vídány velmi zřídka. Například jeden norský kolega, který se ve své domovině velice aktivně potápí, mi potvrdil, že samici hranáče šedého pod vodou potká jen jednou, maximálně dvakrát za rok. Vzhled těchto ryb napovídá, že nejsou moc dobrými plavci. Vděčí za to svým vnějším fyzickým dispozicím a také k tomu přispívá fakt, že nemají plynový měchýř.  Hřbetní ploutev této zavalité ryby se s věkem zformuje v jakýsi hřeben či hrb, který u dospělců vzhledově splývá se zbytkem těla a působí dojmem, že hranáč hřbetní ploutev vůbec nemá. Hranáči nemají šupiny, zato na jejich kůži můžete pozorovat bradavicím podobné výrůstky. Ty menší jsou nepravidelně rozesety po těle. Větší výrůstky tvoří sedm řad, které vedou paralelně po celé délce těla. Stejně jako všichni příslušníci jejich rodu mají břišní ploutve přeměněny do jakési přísavky, kterou se dokáží přichytit na skalách či chaluhách. Vykazují značné barevné odchylky a částečně se dokáží barvou přizpůsobit svému okolí, podobně jako například chameleoni. Samičky tak mohou mít zelenošedé, modré, modrošedé či dokonce hnědavé zbarvení. Samci bývají červenooranžoví, v době námluv se jejich vybarvení ještě zvýrazňuje. Námluvy hranáčů probíhají obvykle od února do května. Za určitých podmínek byly pozorovány snůšky jejich jiker také na podzim, dokonce i v zimě. Pro vytření vždy vyhledávají mělké pobřežní vody. Po milostném aktu se samice vrací do hlubších vod. Samci zůstávají a starají se o své budoucí potomstvo, čítající až 200 000 jiker. Ve výjimečných případech se může sameček starat dokonce o dvě snůšky od různých samic (lehce se to pozná, protože jikry mívají odlišný barevný nádech). Péče samečka spočívá v ovívání jiker ploutvemi, čímž napomáhá k jejich okysličování. Neméně důležitá je funkce obranná. Hranáč na stráži může dělat neohrožené „nájezdy“ i na potápěče. Provokovat či stresovat samečka se ale rozhodně nedoporučuje, především proto, že by mohl své budoucí potomstvo pod náporem stresu opustit a jikry by brzy posloužily jako zpestření jídelníčku pro ryby a další živočichy. V případě, že samec dokáže hnízdo ubránit, objeví se 6–¬7 mm velké larvy již za dva týdny od nakladení. Mladí hranáči se svými legračními pohyby kraťoučkých ploutví na kulatém tělíčku začínají s lovem již v době, kdy ještě nemají zcela spotřebovaný zásobní žloutek. Živí se planktonními živočichy ve volné vodě i přisedlými na řasách a chaluhách. Jídelníček dospělých hranáčů sestává z korýšů, menších ryb, červů, jiker i medúz. I mladé ryby mohou mít různé zbarvení, například žlutohnědé či červené, vždy s pásem jiné barvy přes oči. Rostou poměrně rychle a pohlavní dospělosti dosahují v pěti letech. Hranáči mají nemalý hospodářský význam, jejich maso je navzdory jejich vzhledu velice chutné. Především je ale zájem o jejich jikry, které jsou vyhledávaným artiklem ve skandinávské kuchyni. Jednoduše proto, že jsou cenově dostupnou alternativou kaviáru z jeseterů. I díky tomuto komerčnímu zájmu bylo velmi pečlivě prozkoumáno reprodukční chování těchto pozoruhodných ryb. Rodové jméno hranáčů ¬ Cyclopteridae (hranáčovití) bylo odvozeno od řeckého „kyklos“, které znamená kruh a „pteryc“, značící ploutev ¬ v kontextu s kruhovitými břišními ploutvemi, jimiž se tato čeleď vyznačuje. Domovem jsou jim studené arktické vody, severní Atlantik a Pacifik. Nejvíce jich žije v severním Pacifiku. Dosud bylo popsáno 120 druhů. Nejmenší hranáči měří pouhé dva centimetry, největší sedmdesát centimetrů. 

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group