Tokijské Deaflympiády ukázaly, jak technologie mění svět sportu neslyšících

Letní Deaflympiáda v Tokiu oslavila sto let existence her pro neslyšící sportovce a zároveň se stala přehlídkou inovací, které boří bariéry mezi světem ticha a zvuku.

Když se 15. listopadu 2025 rozsvítila světla v Tokijské metropolitní tělocvičně a neslyšící sportovci vstoupili na scénu za doprovodu tradičního tance awa odori, začala jedna z nejpozoruhodnějších sportovních událostí posledních let. Pětadvacáté letní Deaflympiády v Tokiu nebyly jen dalším ročníkem mezinárodní soutěže. Připomínaly sto let od chvíle, kdy se v roce 1924 v Paříži poprvé konaly takzvané Mezinárodní tiché hry, a zároveň přinesly technologické novinky, které mají potenciál změnit nejen sport, ale i každodenní život milionů lidí se sluchovým postižením.

Právě propojení špičkového sportu a nejnovějších technologií se stalo hlavním tématem reportáže Paula Cartera, moderátora pořadu TechXplore na BBC. Carter, který se dlouhodobě věnuje průniku technologií a sportu, zamířil do Japonska, aby na vlastní kůži vyzkoušel inovace, jež organizátoři připravili pro sportovce, personál i diváky.

Tokijské Deaflympiády hostily přes 4 000 sportovců z celého světa ve 21 disciplínách, od atletiky přes plavání a judo až po orientační běh. Zápolení se odehrávala na místech s bohatou olympijskou historií, včetně areálu Komazawa Olympic Park nebo Tokyo Aquatics Center, tedy sportovišť využívaných už při olympiádách v letech 1964 a 2020. Vstup na většinu soutěží byl zdarma, a možná i proto přilákaly hry téměř 280 000 diváků, což bylo skoro trojnásobek původního odhadu. Prezident Mezinárodního výboru sportů neslyšících (ICSD) Adam Kosa k tomu poznamenal, že ‘všechna sportoviště byla opravdu plná’.

Co ale tokijské hry odlišovalo od předchozích ročníků, byla míra nasazení technologií. Metropolitní vláda Tokia prosazovala vizi inkluzivního města pod heslem ‘with anyone, anytime, anywhere’ a investovala do řady řešení, která překračují rámec jednorázové sportovní akce. Na 38 místech ve městě, od knihoven po turistická informační centra a stanice metra, nechala nainstalovat průhledné překladové displeje. Ty v reálném čase převádějí mluvené slovo na text a překládají jej do 32 jazyků. Neslyšící návštěvník tak mohl jednoduše komunikovat s personálem, aniž by potřeboval tlumočníka. Společnost SoftBank se jako hlavní technologický partner podílela na vývoji a nasazení přístupových technologií a služeb.

Přímo na sportovištích organizátoři proměnili zvuk ve vizuální a hmatový zážitek. Na stolním tenise se zvuky úderů a reakce publika zobrazovaly jako onomatopoická slova na velkoplošných obrazovkách. V plaveckém bazénu si diváci mohli nasadit chytré brýle, které promítaly hologramy s informacemi o závodech, biografiemi sportovců a průběžnými výsledky. A na judu dostali fanoušci náhrdelníkové haptické zařízení, které přenášelo vibrace z tatami. Senzory a speciální mikrofony snímaly každý dopad, pohyb nohou i úder a převáděly je na pulzy, které diváci cítili na vlastním těle. Jak napsal Carter, tato technologie, ‘původně vyvinutá pro koncerty’, dává divákům ‘viscerální pocit nárazu’ a sbližuje neslyšící a slyšící fanoušky.

Zvláštní pozornost si zaslouží i atletická dráha. Na Deaflympiádách sportovci nesmějí používat sluchadla ani kochleární implantáty, startovní výstřel tedy nahrazují světelné signály. Carter testoval vibrační startovní bloky, které by mohly závodníkům ušetřit cenné zlomky sekund při reakci na start. Jde o technologii, která má potenciál posunout výkony neslyšících atletů na novou úroveň. Celkem bylo na tokijských hrách překonáno 39 světových rekordů neslyšících a 62 deaflympijských rekordů.

Tokijská Deaflympiáda ale nebyla jen o sportu a technologiích. Byla i o překonávání předsudků. Průzkum z roku 2021 ukázal, že pouhých 16,3 procenta Japonců vůbec vědělo, co Deaflympiáda je. Do roku 2025 se povědomí zvýšilo na 38,4 procenta, stále však zůstává daleko za 95,5procentní znalostí paralympijských her. Organizátoři proto distribuovali informační materiály do tokijských základních škol, otevřeli speciální kavárnu Miru Café a na Deaflympics Square v Národním olympijském památníku mládeže vytvořili prostor, kde se více než 50 000 návštěvníků mohlo seznámit s kulturou neslyšících.

Příští letní Deaflympiáda se v roce 2029 přesune do Athén. Tokio ale zanechává odkaz, který přesahuje sportovní výsledky. Průhledné displeje zůstanou ve městě i po skončení her. Haptická zařízení a chytré brýle ukazují směr, kterým se může ubírat zpřístupňování kultury a sportu. A především: čtvrt milionu diváků, kteří společně mávali speciálními ‘Cheer Signs’ namísto potlesku, dokázali, že sport dokáže spojovat i tam, kde slova nestačí. Guvernérka Tokia Juriko Koikeová na závěrečném ceremoniálu 26. listopadu shrnula: ‘Deaflympiáda podnítila šíření špičkových technologií, které podporují univerzální komunikaci.’ A právě to je možná ten nejdůležitější výsledek celých her.