Unesený nacisty v patnácti. Po desetiletí pátrání se polská rodina konečně dočkala odpovědí

Příběh jako z maratonu, který nikdy nekončí. Polská rodina hledala svého blízkého přes osmdesát let, než detektivní práce specialistů ze tří zemí konečně přinesla uzavření jedné z nejtragičtějších kapitol druhé světové války.

Chlapec, kterého válka vytrhla z domova

Jozefu Domanskému bylo pouhých čtrnáct let, když ho v roce 1941 nacisté unesli z rodného domu v Polsku. Skončil na nucených pracích na farmě. Válku přežil, ale svou rodinu už nikdy nespatřil.

Nebyl zdaleka sám. Během druhé světové války nacisté unesli z okupovaného Polska odhadem 200 000 dětí za účelem germanizace, nucených prací nebo lékařských experimentů. Dalších 40 000 až 50 000 polských a ukrajinských dětí ve věku 10 až 14 let bylo v rámci takzvané operace Heuaktion deportováno do Německa jako otroci. Pouze zlomek z nich se kdy vrátil domů.

Domanski patřil k těm, kteří přežili, ale domů se nevrátili. Po válce se usadil v anglickém Kidderminsteru v hrabství Worcestershire a postupně se přesouval mezi městy v centrální Anglii a oblastí Essex. Pracoval desítky let v textilní továrně. Se svou rodinou v Polsku si vyměňoval dopisy, ale ty přicházely stále řidčeji.

Dopisy přestaly chodit

Jeho synovec Krzysztof Sadowski vzpomíná, jak jeho babička trpěla kvůli ztrátě syna. ‘Pamatuji si, jak měla babička zlomené srdce,’ řekl. Domanski psal nejčastěji své sestře Heleně Sadowské, Krzysztofově matce, a to hlavně od poloviny 70. let. V dopisech se svěřoval se steskem po Polsku a po rodině.

Pak ale kontakt náhle ustal. ‘Dopisy přestaly chodit tak náhle a pak už nebyla šance ho znovu spatřit,’ popsal Sadowski. Rodina roky věřila, že je navždy ztracený. Jako by se po něm slehla zem.

Skutečnost byla krutě prostá. Domanski utrpěl pracovní úraz, po kterém nemohl psát. S upadajícím zdravím žil osamělý život ve Wolverhamptonu. Nikdy se neoženil, neměl děti. Podle slov jeho synovce to bylo vědomé rozhodnutí. Žil sám.

Detektivní maraton přes tři země

Domanski zemřel v roce 2012 ve Wolverhamptonu. Závěť se nenašla. Městská rada Wolverhamptonu proto pověřila tým takzvaných ‘lovců dědiců’ z firmy Finders International, aby sestavili jeho rodokmen a dohledali příbuzné. Tato společnost je známá z populárního pořadu Heir Hunters na stanici BBC.

Co následovalo, byl více než desetiletý maraton právní a genealogické práce. Vyšetřování vyžadovalo spolupráci specialistů ve Velké Británii, Německu a Polsku. Šéfka Finders International Simonne Llewellyn označila případ za jeden z nejsložitějších a zároveň nejdojemnějších, jaké firma řešila. ‘Tento případ vyžadoval rozsáhlou přeshraniční spolupráci,’ uvedla.

Klíčovou roli sehrál Benjamin Ratz z polské firmy GEN SPZOO, který vedl genealogický výzkum a úzce spolupracoval s Domanského sestrou ještě za jejího života.

Uzavření, které přišlo po osmdesáti letech

Vyšetřovatelé také odhalili, proč se Domanski nikdy nevrátil do Polska. Bál se, že by návštěvou ohrozil bezpečnost své rodiny. Kvůli tomu, co zažil za války, se obával, že by mohl být obviněn ze špionáže. Studená válka jeho strach jen umocňovala.

Pozůstalost nakonec putovala k jeho příbuzným v Polsku. Rodina si rozdělila více než 100 000 liber (přibližně 3 miliony korun). Sadowski ale zdůraznil, že peníze mají hlavně hluboký emocionální význam. Plánuje umístit Domanského fotografii na hroby svých prarodičů, rodičů, kteří svého syna už nikdy nespatřili.

‘Dnes máme technologie a možnosti, které dříve neexistovaly,’ řekl Sadowski. ‘Nevzdávejte hledání své rodiny.’ Slova, která znějí jako povzbuzení na posledním kilometru maratonu. A připomínají, že i po osmdesáti letech může příběh dostat svůj závěr.