V tichu dronů a křiku obětí: Dronová ofenzíva mění povahu války

V pozdních hodinách noci nad Saratovem bylo ticho. Téměř 300 bezpilotních letounů se přiblížilo k jednomu z největších ropných skladů Ruska, který ročně zpracovává pět milionů tun ropy. Jejich motory neslyšitelně syčely ve tmě, zatímco jejich operátoři sedili stovky kilometrů daleko před obrazovkami a sledovali terén prostřednictvím kamer. Když se dronová ofenzíva rozpoutala, oheň osvětlil noc dramatickým světlem. Stojí za povšimnutí, že tento útok představuje něco více než jen vojenskou akci. Jde o symbol nové éry konfliktu, kde stroje rozhodují o životě a smrti bez přítomnosti člověka na bojišti.

Když technologie ukrývá lidské tváře

Ve stejných hodinách, kdy drony útočily na ropný sklad, ruské síly zasáhly obytnou čtvrť v Záporoží. Devět civilistů včetně dětí zahynulo, třicet šest dalších bylo zranění. Mezi oběťmi byly dvě dívky, jedenáctiletá a patnáctiletá, jejichž rodiče zemřeli ve stejném úderu. V širším kontextu moderní války nejde o náhodu ani o vedlejší škody. Jde o systematické využívání technologie, která umožňuje zabíjet na dálku, aniž by útočník musel vidět obličeje svých obětí.

Drony vytvářejí trvalý psychologický tlak na civilisty, vytvářejí atmosféru strachu. Ukrajinec, kterého organizace CIVIC nedávno vyzpovídala, popsal tři nejtěžší období války. První bylo ruské invaze, druhé zimou 2022 kvůli útokům na infrastrukturu, třetí od okamžiku, kdy se drony staly běžnou součástí každodenního života. “Na podzim 2023… jsem spal tak dobře,” řekl tento člověk. To vše připomíná absurdní divadlo, kde herci nemohou vidět své publikum a publikum neví, kdo jsou herci.

Diplomacie v období robotické války

Zatímco se nebe nad Saratovem a Záporoží hemžilo smrtícími stroji, na druhé straně oceánu probíhala jednání o míru. Americký zvláštní vyslanec Steve Witkoff se sešel s ukrajinskými delegacemi spolu s Jaredem Kushnerem, zetem prezidenta Trumpa. “Americké a ukrajinské delegace vedly konstruktivní jednání jako součást pokračujících mediačních úsilí,” napsal Witkoff na sociálních sítích.

Není náhodou, že tyto rozhovory o míru probíhají přesně ve chvíli, kdy technologie umožňuje válčit s bezprecedentní intenzitou. Ruští zástupci odmítli cestovat do USA pro jednání, jak uvedl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Právě v tomto kontrastu se odhaluje paradox současnosti. Jednou rukou diplomati slibují mír, druhou válčí prostřednictvím algoritmů a satelitních spojení. Když se podíváme pod povrch této rozpolcenosti, vidíme fundamentální změnu v povaze lidského konfliktu.

Revoluce bez revolučních

Data ukazují, že útoky dronů v konfliktech vzrostly mezi lety 2020 a 2024 o ohromujících 4000 procent. Za rok 2024 se jejich počet více než ztrojnásobil z odhadovaných 4525 útoků v roce 2023 na 19 704 útoků. Podle ukrajinského prezidenta Zelenského drony v současnosti způsobují více než 80 procent ruských ztrát, s více než 22 770 dronovými údery měsíčně.

Právě v tom spočívá podstata této změny. Válka se transformuje z fyzického střetu armád na logistickou operaci řízenou na dálku. Dronová válka mění samotný charakter konfliktu. Nepřátelé už nestojí tváří v tvář, ale operují prostřednictvím obrazovek a algoritmů. Člověk se stává statistickou položkou v kalkulaci nákladů a přínosů, kterou provádějí operátoři stovky kilometrů daleko. Tato abstrakce umožňuje eskalaci násilí bez bezprostřední psychologické zátěže přímého boje.

Na posledním ročníku mezinárodního filmového festivalu jsem viděla snímek o operátorech dronů, kteří po osmihodinové směně zabíjení odjížděli domů k rodinné večeři. Režisér zachytil tuto šílenou normalitu moderního konfliktu, kde se smrt stává rutinní administrativní úlohou. Není to jen změna technologická, je to změna antropologická.

Dvojitá realita: Pixel a krev

Současný konflikt vytváří bizarní dualitu. Na jedné straně téměř 300 dronů útočí na ropný sklad s chirurgickou precizností. Na straně druhé dvě dívky truchlí nad mrtvými rodiči v Záporoží. Technologická válka umožňuje vysokou efektivitu ničení, zatímco lidská realita zůstává bolestivě chaotická a nepředvídatelná.

Stroje zabíjejí s matematickou přesností, lidé pláčou s biologickou nutností. Tyto dva světy jsou neoddělitelně propojené, přesto zcela odlišné ve svém prožívání. Digitální velitelství a fyzické zničení existují paralelně, jako dvě různé dimenze téhož jevu. Když operátor stiskne tlačítko ve vzdálené základně, aktivuje řetězec událostí, který skončí pláčem dítěte na druhé straně kontinentu.

Historický precedent války strojů

Stojí za povšimnutí, že podobnou transformaci válčení jsme v historii už jednou zažili. Když se v první světové válce objevily tanky a letadla, vojáci také zpočátku vnímali tyto stroje jako něco nadpozemského. Technologie tehdy také umožnila zabíjet na dálku, aniž by útočník musel vidět svou oběť. Použití plynových granátů představovalo stejně abstraktní formu násilí jako dnešní dronové útoky.

V širším kontextu se ukazuje, že lidstvo opakovaně prochází obdobími, kdy technologie předběhne naši schopnost morálně se s ní vyrovnat. Historie války je historií postupného vzdalování válčících stran od přímého fyzického kontaktu. Od meče přes lukostřelbu, děla, letadla až po dnešní drony. Každý krok umožňoval efektivnější zabíjení při menší psychologické zátěži pro toho, kdo zabíjí.

Otevřená otázka lidství

Co z toho plyne pro budoucnost války a především pro budoucnost lidskosti? Když se rozhodnutí o životě a smrti deleguje na algoritmy a vzdálené operátory, mění se i naše základní chápání morálky? Válka bez lidského obličeje možná vede k větší toleranci násilí, nebo naopak k novému druhu empatie, která překračuje hranice.

V širším kontextu se ptáme, zda svět, kde rozhodnutí zabít činí stroje řízené lidmi na dálku, mění naše fundamentální porozumění odpovědnosti. Možná právě tato otázka definuje naši éru stejně jako otázka atomové bomby definovala generace našich rodičů. Není náhodou, že právě teď, kdy technologie dosahuje takové dokonalosti, se tak zoufale snažíme najít cestu k míru.

A možná je to právě to, co nám tento paradox říká o nás samotných. Že i v době dokonalých strojů potřebujeme nedokonalou, ale lidskou naději.