Namibijský sen o zeleném vodíku versus ohrožené tučňáky a sukulenty

Namibie chce být velmocí zeleného vodíku, ale projekt za 230 miliard korun v národním parku vyvolává spory o ochranu přírody.

V jedné z nejpůvodnějších pouštních oblastí světa se chystá revoluce. Namibie plánuje postavit obří továrnu na výrobu zeleného vodíku v Národním parku Tsau ǁKhaeb, což znamená ‘Měkké písky’ v jazyce Nama. Projekt za zhruba 230 miliard korun (10 miliard dolarů) slibuje tisíce pracovních míst a ekonomický boom, ale zároveň ohrožuje unikátní ekosystém domov vzácných sukulentů a kriticky ohrožených afrických tučňáků.

Společnost Hyphen, joint venture vedený německou skupinou Enertrag, tvrdí, že Namibie má ‘světové’ podmínky pro solární a větrnou energii potřebnou k velkoplošné konkurenceschopné výrobě. Zelený vodík, vyráběný pomocí obnovitelných zdrojů místo fosilních paliv, se považuje za klíčový pro dekarbonizaci průmyslu.

Park o rozloze 26 000 čtverečních kilometrů (10 000 čtverečních mil) vznikl v roce 2004 z oblasti známé jako ‘Sperrgebiet’ – německy ‘Zakázané území’. Tuto obrovskou plochu uzavřely německé koloniální úřady na začátku 20. století kvůli ochraně těžby diamantů. Diamantová horečka přešla, ale umožnila jedinečné flóře a fauně rozkvést bez lidského rušení.

Nyní je tento přírodní poklad v ohrožení. Namibijská komora životního prostředí (NCE) vydala zprávu, která navrhuje projekt označit za ‘červený vodík’, protože by mohl mnoho jedinečných druhů zařadit na červený seznam ohrožených druhů. Sukulenty zde přežívají díky důmyslným strategiám – od ukládání vody po odrážení světla.

Vedoucí NCE Chris Brown je ještě příměji: ‘Němci by nikdy nedovolili, aby jejich nejlepší parky byly přeměněny na průmyslové areály. Ale zdá se, že jsou docela spokojeni s tím, že přenesou nejen riziko, ale i dopady na biodiverzitu do Namibie. A to považujeme za naprosto nepřijatelné.’

Tato část pobřeží patří do Chráněné mořské oblasti Namibijských ostrovů, 400kilometrového (250 mil) úseku, který je domovem kriticky ohrožených afrických tučňáků. Podle nejnovějších údajů zůstává v Namibii pouze kolem 1 200 párů těchto ptáků, což představuje pokles o 97 procent oproti původní populaci.

Namibijská nadace pro ochranu mořských ptáků (Namcob) také zvedla poplach. Sídlí v přístavu Lüderitz, ospalém městečku na jižním Atlantiku, kde je rybářství desítky let páteří místní ekonomiky. Pokud projekt dostane zelenou, čeká město obrovská expanze.

‘Tam, kde plánují rozšířit přístav, je to obzvláště bio-senzitivní hotspot,’ říká Neil Shaw z Namcob ze své kanceláře u laguny, kde se krmí plameňáci. ‘To může mít docela vážné důsledky na mořský ekosystém, na kterém tučňáci a další pobřežní ptáci závisí.’

Společnost Hyphen tvrdí, že dělá vše pro minimalizaci narušení klíčových ekosystémů, vyhýbá se nejcitlivějším místům a zanechává co nejmenší stopu. Podle Toni Beukes, vedoucí environmentálních, sociálních a správních záležitostí společnosti Hyphen, probíhají posouzení dopadů a park je nejlepším možným místem pro jejich plány.

‘Jih je místo, kde máte společné umístění fantastických větrných a solárních zdrojů. Namibie musí soutěžit s dalšími projekty globálně a tam leží vaše konkurenční výhoda,’ řekla.

Projekt je stále ve fázi proveditelnosti, ale navrhovaná investice už má dopad v Lüderitzi. Podle Phil Balhao, který byl do loňska starostou města, ‘vidíme nové investice, nové příležitosti, nové služby a vybavení, které by nikdy nepřišly do Lüderitzi.’

Pokud bude projekt schválen, má do roku 2030 produkovat 2 miliony tun zeleného amoniaku ročně z přibližně 7 gigawattů obnovitelné výrobní kapacity. To by znamenalo snížení emisí CO2 o 5-6 milionů tun ročně – více než celkové roční emisje Namibie, které v roce 2021 činily 4,01 milionu tun.

Kritici však varují, že projekt představuje morální problém. Jak říká Chris Brown: ‘Když Německo a do jisté míry další země Evropské unie kompenzují náklady na zelený vodík tím, že je přenášejí jinam, a my neseme břemeno těchto nákladů a neseme dlouhodobé, trvale dlouhodobé náklady ztráty národního parku se všemi jeho budoucími možnostmi rozvoje, abychom poskytli relativně krátkodobé krytí pro německou energii, to je velký problém.’

Zelený vodík se vyrábí pomocí větru, vody a solární energie k výrobě amoniaku, který se pak přeměňuje na vodík použitelný pro výrobu oceli a jako palivo pro lodě a vozidla. V honbě za dekarbonizací alokovali evropské členské státy jako Německo, Belgie a Nizozemsko miliony eur na pilotní projekty podél slunného a větrného pobřeží Namibie.

Otázka zní: Může být vodík vyrobený za cenu ztráty jednoho z nejdůležitějších národních parků světa skutečně nazván ‘zeleným’? Environmentalisté navrhují název ‘červený vodík’ – protože industrializace parku přivede mnoho druhů na červený seznam biodiverzity a vodík vyrobený v parku ponese krev své ztracené biodiverzity.