Když mlčení znamená zradu: Proč americké fotbalové hvězdy mlčí o íránských hrdinách

Představte si, že stojíte na australském stadionu a rozhodnete se nezpívat hymnu své země. Ne z neúcty, ale z touhy po svobodě. Přesně to udělalo sedm íránských fotbalistek během Asijského poháru v březnu 2026. Místo hlasitého protestu zvolily ticho a to ticho se stalo jejich záchranou i prokletím zároveň. V okamžiku, kdy se rozhodly neotevřít ústa, věděly, že možná nikdy neuvidí své rodiny. Před zápasem s Jižní Koreou dne 2. března íránské hráčky odmítly zpívat hymnu Islámské republiky. Íránská státní média je veřejně označila za zrádce. A jejich příběh teprve začínal.

Rodiny jako rukojmí režimu

Víte, co je na tomto příběhu nejtragičtější? Aktivisté za lidská práva uvedli, že ženy byly nuceny k odvolání žádosti o azyl kvůli hrozbám vůči jejich rodinám. Íránský režim totiž dobře ví, jak zlomit i tu nejodvážnější duši. Když nestačí přímé výhrůžky, sahají po tom nejcennějším, co máme: po našich blízkých. Australská vláda nabídla hráčkám dočasný azyl, pět členů bylo z hotelu evakuováno. Dalších tři se rozhodly zůstat, ale postupně tři ze zbývajících své rozhodnutí změnily a 15. března odvolala svou žádost o azyl i pátá hráčka.

Není to poprvé, co íránské sportovkyně čelí podobné zvůli. Boxerka Sadaf Khadem zůstala ve Francii poté, co na ni byl vydán zatykač za to, že boxovala bez oblečení, které režim považoval za nutné podle islámského dress kódu. Fotbalistka Shiva Amini byla v roce 2017 vyloučena z íránského národního týmu poté, co se v zahraničí objevila bez hidžábu. Olympijská medailistka v taekwondu Kimia Alizadeh nakonec v roce 2020 přeběhla do Německa s tím, že íránští sportovci žijí pod neustálým tlakem a dohledem.

Pro íránské ženy ve sportu prostě neexistuje bezpečná zona. Když horolezkyně Elnaz Rekabi v roce 2022 soutěžila bez šátku, byla okamžitě nucena k veřejné omluvě a umístěna do domácího vězení. Prezentátor íránské státní televize označil hráčky za “zrádce za války” a řekl: “Zrádci během války musí být potrestáni přísněji”. Pro íránské sportovkyně nejsou žádné soudy, na které by se mohly obrátit se svými stížnostmi.

Boj o přežití versus boj o uznání

A tady přichází ta nejbolestivější část celého příběhu. Zatímco íránské fotbalistky riskují život za možnost prostě jen hrát bez povinného hidžábu, americké hvězdy žijí v bezpečném světě, kde se jejich největším problémem stává vyjednávání o vyšších mzdách. Nejde o to, že by jeden boj byl důležitější než druhý. Jde o to, že jeden se odehrává v bezpečí právního systému a druhý se odehrává v oblasti života a smrti.

Americké hráčky mohou žalovat federaci, mohou protestovat a mají záchrannou síť. V roce 2019 se členky ženského národního týmu soudily s americkou fotbalovou federací kvůli rovným mzdám a v roce 2022 tento spor vyhrály. Jejich aktivismus se přesunul ze hřiště do soudní síně, kde byl chráněn ochranou svobodné společnosti. Íránské sportovkyně žijí pod neustálým tlakem. Nemají kam jít, nemají koho požádat o pomoc a nemají žádnou záruku bezpečnosti.

Stojí za povšimnutí, že Megan Rapinoe se k situaci íránského týmu veřejně nevyjádřila ani v nejnovějším dílu svého podcastu, který vyšel ve čtvrtek. Přitom byla kritizována za to, co bylo popsáno jako její “mlčení” ohledně probíhající situace kolem íránského ženského fotbalového týmu. Piers Morgan napsal: “Mlčení Rapinoe a mnoha dalších údajných ‘feministek’ jako ona je tak výmluvné, zavrženíhodné a pokrytecké. Raději kampají za to, aby biologičtí muži ničili ženský sport, než aby kampaňovali za tyto hrdinské mladé sportovkyně a pomohli zachránit jejich životy”.

Solidarita nebo jen osobní značka?

V širším kontextu tohoto příběhu se ukazuje něco, co možná nechceme vidět. Pokud se solidarita s ženami ve sportu vztahuje pouze na ty, které si mohou dovolit mluvit bez rizika, pak to není solidarita. To je jen marketing. Skutečná solidarita musí zahrnovat ženy, které riskují vše jen kvůli možnosti hrát, mluvit nebo zůstat zticha.

Asi si říkáte, proč je toto tak důležité? Protože ukazuje, jak selektivní může být náš aktivismus. Americké fotbalové hvězdy jako Megan Rapinoe dokážou kritizovat vlastní prezidenta, dokážou klečet během hymny v solidaritě s hnutím Black Lives Matter, dokážou bojovat o vyšší mzdy. Ale když jde o ženy, které nemají žádnou platformu, žádný hlas a žádnou záruku bezpečnosti, nastává ticho.

Není náhodou, že podporující takové hrdinky by mělo být samozřejmostí pro západní mluvčí lidských práv, zejména ze sportovního světa. Ale místo toho se dozvídáme, že americký aktivismus často funguje spíše jako budování osobní značky než jako skutečná hodnota. Pokud se solidarita vztahuje pouze na ty, kteří mají bezpečnou platformu, pak je to marketingový nástroj, ne systém hodnot.

Co skutečně znamená bojovat?

Na konci tohoto příběhu zůstává pouze dvě z původně sedmi členek týmu v Austrálii. Možná právě proto je jejich ticho tak hlasité. Ukazuje nám rozdíl mezi bojem za lepší smlouvu a bojem za život. Mezi protestem, který vás může stát kariéru, a protestem, který vás může stát rodinu.

A víte, co je na tom nejhorší? Že americké hvězdy mají luxus právního systému, zatímco íránské sportovkyně nemají nic. Jak řekl australský ministr Tony Burke: “To ticho bylo slyšet jako řev po celém světě”. Ale zdá se, že tento řev nezasáhl srdce těch, kteří mají největší platformu k tomu, aby ho zesílili.

Stojí za to zamyslet se nad tím, co vlastně znamená skutečná solidarita. Je naše podpora jen módním doplňkem, nebo hodnotou, kterou žijeme? Pokud solidarita nezahrnuje ty, kteří riskují vše, pak je to jen další marketingová kampaň v kostýmu aktivismus. A to je možná ta největší zrada ze všech.