Když historické kina mění svou duši: Příběh Fox Venice a kulturní transformace měst

Stojí za povšimnutí, že v jednom z nejživějších kulturních center světa se opuštěné divadlo Fox Venice stalo symbolem něčeho, co možná předznamenává budoucnost mnoha historických kin po celém světě. Na Lincoln Boulevard v Venice jeho zašlá fasáda stále nese stopy někdejší slávy, zatímco poblíž projíždějí dodávky s logem Trader Joe’s, který se zde chystá otevřít svou nejnovější pobočku. Není náhodou, že právě tento pohled vyvolává tak silné emoce u místních obyvatel i kulturních kritiků.

Art Deco architektura a vzpomínky na zlatou éru

Když se 17. srpna 1951 otevíraly dveře divadla Fox Venice s filmem Betty Grable “Meet Me After the Show”, mělo tisíc míst a bylo jedním z nejmodernějších kin na západním pobřeží. Na premiéře nechyběly hvězdy jako George Jessel, a celá budova zářila novotou typickou pro poválečný optimismus padesátých let. Art Deco architektura s jejími geometrickými liniemi a elegantními proporcemi byla tehdy vrcholem moderního designu, který měl kinům vtisknout pečeť kultivovanosti a pokroku.

V širším kontextu vývoje amerických kin představoval Fox Venice perfektní příklad toho, jak architektura může sloužit nejen jako funkční prostor, ale i jako kulturní manifest. V osmdesátých letech zde ještě běžely dvojité programy klasických filmů jako “Lawrence z Arábie” a “Most přes řeku Kwai”, což muselo být dlouhé večery plné kinematografických zážitků. Tehdy nikdo netušil, že právě tyto večery se jednou stanou pouhými vzpomínkami zachovanými na pár fotografiích.

Úpadek a hledání nové identity

Zlom nastal v roce 1988, kdy zdravotní inspektoři objevili ve zvukové izolaci stěn a stropu velké množství azbestu, jedné z nejnebezpečnějších forem tohoto materiálu. Divadlo muselo zavřít a později bylo přestavěno na blešák Fox Discount Store. Tato transformace, ač praktická, představovala bolestivou kapitolu v příběhu budovy, která byla původně navržena pro zcela jiné účely.

Následujících třicet let budova procházela různými fázemi využití a pokusy o obnovu. Vnitřní bleší trh v bývalém divadle nakonec také skončil, což opět nechalo budoucnost místa nerozřešenou. Vlastníci se potýkali s typickým dilematem historických budov: jak zachovat architektonickou hodnotu při současném hledání ekonomicky udržitelného způsobu využití?

Trader Joe’s a nová kapitola obchodní transformace

Trader Joe’s nyní znovu usiluje o místo v Venice a podal novou žádost městu o prodej kompletní nabídky alkoholu ve spojení s navrhovaným 12 585 metrů čtverečních velkým obchodem s potravinami. Navrhovaná provozní doba je denně od 8:00 do 22:00. Toto není první pokus společnosti o otevření prodejny v Venice – už v roce 2019 podala plány na větší, 15 000 metrů čtverečních obchod, také na Lincoln Boulevard.

Právě v tom spočívá paradox moderního urbanismu: zatímco komunita volá po zachování kulturního dědictví, praktické potřeby obyvatel často vyžadují transformaci historických prostorů. Los Angeles Historic Theatre Foundation pomáhá místní komunitě při psaní nominace na označení Historic-Cultural Monument, což by mohlo být cenným nástrojem při jakémkoli pokusu o ochranu divadelní budovy. Současně však obyvatelé Venice potřebují dostupné nákupy a služby.

Kulturní paralela s českým kontextem

Na posledním ročníku karlovarského festivalu mě zaujalo, jak často diskutujeme podobná témata i u nás. České historické budovy prošly vlastní dramatickou transformací během posledních třiceti let. Mnoho našich kin z první republiky i padesátých let bylo přestavěno na obchody, restaurace nebo kancelářské prostory. Palác Rokoko ve Václavském průchodu, kde kdysi působil kabaret a později divadlo, dnes hostí komerční prostory, přestože si zachoval část své původní teatrální identity.

V České republice existuje fascinující fenomén “nalezených a transformovaných divadel”, kde umělci záměrně vyhledávají průmyslové, zemědělské nebo komerční prostory, které nikdy nebyly určeny k uměleckým představením. Tyto prostory, rozmístěné po celé zemi, instalují teatrální vybavení nebo teatrální projekty do budov s zcela jinou původní funkcí. Jejich divadla vznikají z nutnosti nebo z konkrétního druhu inspirace, tvůrci těchto prostorů přivítali umění do průmyslových, zemědělských i komerčních prostor.

Stojí za zamyšlení, že zatímco v Americe často vidíme přesun od kultury ke komerci, v českém prostředí pozorujeme i opačný trend: komerční či průmyslové prostory nacházejí nový život jako kulturní centra. Možná právě v této flexibilitě spočívá budoucnost historických budov obecně.

A možná je to právě to, co nám příběh Fox Venice říká o vztahu mezi pamětí a pokrokem. Není otázkou, zda změna přijde, ale jak dokážeme při ní zachovat esenci toho, co činilo tyto prostory výjimečnými. Někdy se duše místa zachová i přes radikální transformaci, jindy se ztratí navždy. Rozhodující je, zda dokážeme naslouchat jak hlasu historie, tak potřebám současnosti.