V síti času: Jak válka ohrožuje tisíciletou perskou kulturu

V malé čajovně na okraji starověké karavanseraje někde na cestě z Tabrizu do Teheránu se zrcadlí osud celého národa. Kamenné klenby, které po staletí hostily obchodníky na Hedvábné stezce, dnes sledují konvoje přepravující uprchlíky před válečnou vřavou. Napjatý klid křehkého příměří již přinesl více provozu na silnice, ale také svědectví o tom, jak systematicky válka v Íránu míří na kulturní památky. V širším kontextu se nejedná jen o konflikt mezi státy, ale o útok na kolektivní paměť jedné z nejstarších civilizací světa.

Kolébka civilizace pod palbou

Írán je domovem devětadvaceti lokalit zapsaných na Seznamu světového dědictví UNESCO. Persepolis, jehož nádherné ruiny spočívají na úpatí hory Rahmat v jihozápadním Íránu, patří mezi největší archeologická naleziště světa a představuje klenot achajmenidských souborů v oblasti architektury, urbanistiky a umění. Město začal kolem roku 518 před naším letopočtem budovat Dáreios Veliký jako centrum vlády a ceremoniálních aktivit achajmenidské říše. Právě v těchto kamenech je vytesáno tisíciletí historie, která sahá od Persepole přes Isfahán až po současnost.

Achajmenidská říše se stala první multikulturní říší v západní Asii a první říší, která respektovala kulturní diverzitu. Nejstarší zachovalá páteční mešita v Íránu, Masjed-e Jáme v Isfahánu, ukazuje více než tisíc let architektonického vývoje, kdy každá dynastie zanechala svou stopu ve štuku, dlaždicích a kaligrafii. Perské zahrady zapsané na seznamu UNESCO vyjadřují jednu myšlenku: že přírodu lze formovat, aniž by byla zlomena. Na karlovarském festivalu před několika lety mě zaujalo, jak íránští filmaři dokázali propojit tyto historické obrazy s moderním vyprávěním o identitě svého národa.

Mezi kulturní lokality v Íránu patří také perské karavanseraje zapsané na seznam UNESCO v roce 2023, které symbolizují nejen obchodní výměnu, ale i kulturní dialog napříč civilizacemi. Tyto stavby představovaly křižovatky světa, kde se setkávaly jazyky, náboženství a umělecké tradice. Není náhodou, že právě v jedné z nich se dnes odehrává drama současného Íránu v konfliktu.

Zranitelnost tisíciletého dědictví

Oficiální inventář kulturních škod zaznamenaný íránským ministerstvem kulturního dědictví ukazuje, že více než 131 archeologických lokalit, muzeí a historických památek bylo poškozeno napříč 17 provinciemi. Golestonský palác v Teheránu, lokalita UNESCO a bývalé sídlo dynastie Kádžárů ze 15. století, utrpěl škody jak přímým zásahem, tak výbušnou vlnou. Chehel Sotoun, safíjský pavilon v Isfahánu ze 17. století, byl poškozen úderem na blízké vládní úřady – videa ukazují prasklé sklo a zdivo padající z intrikátních mozaik.

Podle Haagské úmluvy z roku 1954 je poškození kulturního vlastnictví jakéhokoli národa ztrátou pro dědictví celého lidstva a úmyslné útoky na kulturní dědictví během ozbrojeného konfliktu mohou porušovat mezinárodní právo a představovat válečné zločiny. Více než 200 vědců a kulturních pracovníků z celého světa varuje, že jednání Spojených států a Izraele způsobilo “nevratné škody” lidskému kulturnímu dědictví a může vést k porušení mezinárodního práva.

UNESCO poskytla všem zúčastněným stranám geografické souřadnice lokalit na Seznamu světového dědictví, aby se zabránilo případným škodám, protože podle mezinárodního práva musí všechny země rozlišovat mezi vojenskými a civilními lokalitami. Komplikuje však situaci výrok ministra obrany Peta Hegsetha, který uvedl, že USA budou používat “žádná hloupá pravidla nasazení”, přestože právě pravidla nasazení pomáhala v minulosti vojskům v Iráku a Afghánistánu rozlišovat kulturní lokality od vojenských.

Zničení takových lokalit zdůrazňuje často přehlíženou důsledek války: když jsou pravidla vedení války natahována nebo ignorována, kulturní dědictví se stává kolaterální škodou podobně jako civilní životy. Historie nabízí mnoho příkladů, jak škody na kulturním dědictví během válek mohou posilovat nacionalistické cítění a legitimitu vlád pod tlakem – od zničení starého mostu v Mostaru během bosenské války po zrovnání starověkých chrámů v Palmýře ISIS.

Paměť vytesaná do kamene

Stojí za povšimnutí, že vetřelci dlouho chápali, že kultura je páteří kolektivní identity a kotvou historické paměti, a když památky, jazyk a společné symboly přežijí, stávají se srážejícími body vzdoru. Zničení dědictví také vysílá mocný signál ponížení a psychologické kontroly, naznačující, že nejen přítomnost, ale i minulost a budoucnost patří dobyvatelům. V tomto kontextu se cílení na kulturní dědictví Íránu jeví ne jako náhodné, ale systematické.

Válka zřídka ničí pouze vojenskou infrastrukturu; také ohrožuje společnou kulturní paměť lidstva, a Írán je domovem jedné z nejbohatších koncentrací historických lokalit na Zemi, které patří nejen jednomu národu, ale širšímu příběhu lidské civilizace. Mezinárodní právo poskytuje klíčové nástroje ochrany zakotvené v dohodách jako UNESCO úmluva z roku 1972 a Haagská úmluva z roku 1954, ale účinnost těchto právních rámců je důsledně zpochybňována porušeními a nedostatkem komplexního vymáhání.

Íránské kulturní dědictví bylo již před tímto konfliktem pod významným tlakem kvůli nedostatku zdrojů a financování, zanedbávání, tlaku rozvoje, rabování a nezákonnému obchodu. Nyní existují vážné obavy, že mezinárodní pomoc pro poválečné opravy a konzervaci nemusí být tak snadno dostupná. Nebezpečí, kterému tyto památky čelí dnes, ilustruje, jak křehký tento záznam zůstává – bez trvalé mezinárodní pozornosti a ochrany by mohly fyzické stopy některých nejstarších civilizací lidstva zmizet během jedné generace.

V širším kontextu se zde neodehrává jen vojenský konflikt, ale kulturní drama o tom, co znamená být dědicem tisíciletí. Právě v tom spočívá tragédie současné situace: ničí se nejen budovy a umělecká díla, ale i kontinuita příběhu, který spojuje minulost s budoucností. A možná je to právě to, co nám současná krize říká o našem vztahu k dědictví minulých generací – že není nekonečně trvanlivé a že jeho ochrana vyžaduje nejen právní nástroje, ale i společnou vůli k jeho zachování.